Daňoví poplatníci se stále častěji dostávají do situace, kdy mají příjem ze zahraničního zdroje a tedy musí rozhodnout, nejlépe ve spolupráci se svým daňovým poradcem, jak tento příjem zdaní. Rovněž osoba, která nemá příjmy ze zahraničí, ale která takový příjem vyplácí, stojí před stejnou otázkou
Jde mnohdy o značně komplikovaný problém, protože zde hraje roli legislativa více států a není reálné v žádné publikaci popsat všechny varianty.
Zde si nastíníme několik základních principů.
Smlouva o zamezení dvojího zdanění
Na stránkách ministerstva financí můžeme najít přehled platných smluv o zamezení dvojího zdanění mezi Českou republikou a ostatními státy. Nejprve je třeba zjistit, zda taková smlouva s daným státem vůbec existuje, vyskytují se i tzv. Bezesmluvní státy. Pokud s daným státem smlouva je sepsána platná smlouva, stává se tato smlouva výchozím materiálem pro další postup. Tato smlouva je nadřazena legislativě obou států, podle které se dále postupuje, ale jen v mezích daných smlouvou.
Příklad: Ve smlouvě je uvedena sazba daně ve státě zdroje max. 5% a metoda prostého zápočtu, v zákoně je pro daný příjem určena srážková daň a sazba 15% - plátce příjmu srazí 5%. Pokud srazí plátce příjmu přesto celých 15%, poplatník může započíst jen 5%.
Daňový domicil
Zásadní pro rozhodování o zdanění příjmu je daňový domicil, tedy stát, kde je poplatník daňovým rezidentem. V tomto státě daní poplatník své celosvětové příjmy. Pravidla pro jeho stanovení jsou rovněž popsána ve smlouvě i v českém zákoně. Zkoumá se pobyt osoby v daném období, ale také stálý byt a středisko zájmů. Někdy je to jednoznačné, někdy jdou jednotlivé podmínky proti sobě a může být problém ho určit. V případě jakýchkoli pochybností je vhodné si vyžádat od správce daně potvrzení o domicilu. Toto potvrzení také může požadovat plátce příjmu.
Metody zamezení dvojímu zdanění
Ve smlouvě jsou rozepsány různé typy příjmů s informacemi, kde se který typ příjmů daní. Mohou nastat tři situace:
1) příjem se daní jen ve státě, kde je poplatník rezidentem;
2) příjem se daní jen ve státě zdroje;
3) příjem se může danit v obou státech.
V prvních dvou případech se příjem standardně zdaní dle místní legislativy, ve třetím se nejprve zdaní ve státě zdroje dle místní legislativy a následně i ve státě, kde je poplatník rezidentem za použití některé z metod zamezení dvojímu zdanění – tato metoda je rovněž určena smlouvou.
Metody jsou:
1) prostý zápočet – daň zaplacená ve státě zdroje se odečte od celkové daňové povinnosti, ne však ve vyšší částce, než by odpovídala dani z těchto příjmů ve státě, kde je poplatník rezidentem;
2) vynětí – příjem se ve státě, kde je poplatník rezidentem nedaní;
3) vynětí s výhradou progrese – příjem se ve státě, kde je poplatník rezidentem, nedaní, ale pro určení sazby daně se s tímto příjmem počítá, pokud není daň progresivní, je výsledek shodný s předchozí metodou;
4) úplný zápočet – daň zaplacená ve státě zdroje lze odečíst v plné výši.
U příjmů ze závislé činnosti vykonávané ve smluvním státě pro zaměstnavatele, který je rezidentem tohoto státu či pro stálou provozovnu umístěnou v tomto státě, navíc uvádí zákon o daních z příjmu možnost použít metodu vynětí s výhradou progrese, a to za podmínky, že byl tento příjem zdaněn ve státě zdroje. Za zdaněný se příjem považuje i v případě, že konečná částka daně je nula, důležitý je fakt, že příjem prošel systémem zdanění. Možnost použít metodu ve smlouvě, pokud je to pro poplatníka výhodnější, zůstává zachována.
Daň, kterou nelze započíst
V případě metody prostého zápočtu se může stát, že nelze uplatnit celou zaplacenou daň. Tuto nezapočtenou daň lze odečíst v následujícím roce od příjmů – lze ji uplatnit jako daňový výdaj. Stejně se postupuje s daní zaplacenou v zemích, kde neexistuje platná mezinárodní smlouva.
V případě závislé činnosti v bezesmluvním státě se příjem snižuje o zaplacenou daň již v daném roce.
Příjmy ze závislé činnosti se naopak zvyšují o povinné pojistné placené zaměstnavatelem (34%).
